Na Balkáně: Řecko

Netradiční Vánoce i opětovné setkání

10. leden ( 181. den )

Opět po třech letech si užijeme netradiční Vánoce na cestách. Poprvé to bylo na pláži ve Španělsku a nyní na stejném místě v Řecku. A i když svátky zbožňuji se vším, co k nim patří, užít si je jednou bez všeho toho chaosu je velmi příjemná změna.

Štědrý večer

Jako místo pro vánoční čas jsme si vybrali Pori beach v Monemvasii. Je tu již několik karavanů a dva toulaví pejsci, kteří mají pod stromy vyrobené boudy na spaní. Pláž je hezká, jen nás netěší panující počasí. Den je plný přeháněk a tak to má být i následující dny.

Štědrý den tedy trávíme střídavě venku na procházce po pláži s pejsky, nebo v dodávce hraním her. Odpoledne jdeme nakrmit místní pejsky a pak už chystáme štědrovečerní večeři.

Jako tradičně smažíme řízky a k nim jak jinak než bramborový salát. Po večeři si dáváme dárečky a nakonec si pouštíme naši oblíbenou pohádku S čerty nejsou žerty.

Společný vánoční dárek

Druhý den ráno se k dešti přidává silný vítr, a tak se rozhodujeme dát si ještě jeden vánoční dárek. V nedaleké Monemvasii Markét obratně rezervuje pokoj na dvě noci a deštivé dny tak strávíme v hotelu. Po více jak pěti měsících nebudeme spát v naší dodávce a užijeme si hotelovou postel. Nejvíce však oceňujeme teplou sprchu, ve které se každý sprchuje dlouhé minuty.

Setkání s Francouzi

Po třech dnech opouštíme hotel a míříme na místo, kde máme zhruba po měsíci sraz s Francouzi, které jsme potkali u Marathonu. Domluvili jsme se, že budeme nějakou dobu cestovat společně a také s nimi oslavíme Nový rok. K našemu milému překvapení se k nim mezitím přidal ještě mladý pár Greg a Pauline, rovněž z Francie.

Na závěr dne jdeme všichni společně navštívit místní pevnost.

Po uši v blátě

5. leden ( 176. den )

Ještě než se přes uměle vytvořený Korintský průplav dostaneme na peloponéský poloostrov, čeká nás velmi nepříjemná situace.

Při cestě z Atén hledáme vhodné místo na přespání. V aplikaci vybíráme místo u malého jezera, kolem kterého vede nezpevněná cesta. Následující dny však celkem dost pršelo, a tak vjet na polní cestu není zrovna nejlepší nápad. Vše si uvědomím hned po pár metrech, ale už je pozdě. Kola dodávky se okamžitě boří o několik čísel do mazlavé hlíny. Následné pokusy o vyjetí jsou naprosto marné.

Co však situaci ještě zhoršuje, je dané místo. To se totiž nachází na celkem opuštěném místě u malého polorozpadlého stavení, ze kterého vybíhá početná smečka velkých psů. Hned na první pohled je jasné, že to úplně nejmilejší domácí mazlíčci nebudou. Dokud se držíme u auta, jen na nás štěkájí, ovšem při pokusu projít kolem domu na silnici nás obklopují a velmi nepříjemně dotírají. V jeden okamžik obstoupí Markétu a už to vypadá, že na ní zaútočí. Naštěstí má v ruce světlici a odhání je rychle pryč. Nicméně se ocitáme v celkem nepříjemné situaci.

O několik minut později však jako zázrakem přijíždí do opuštěného domu velmi starý pár, který odhání své pejsky a nám následně pomocí slámy pomůže ze zcela bezvýchodné situace. Moc jim děkujeme a po neúspěšném nabídnutí peněz rychle opouštíme tohle místo.

Konečně na peloponéském poloostrově

Blíží se konec roku a my se ocitáme na Peloponésu, kde chceme strávit podstatnou zimní část roku. Mezi městy nás zaujalo Nafplio, a tak se jedeme na něj podívat.

Místo pro přespání nacházíme na velkém parkovišti plném karavanů hned vedle přístavu, kde kotví několik luxusních lodí, a tak naše první kroky míří tam.

Druhý den ráno po snídani se vydáváme navštívit hlavní dominantu Nafplia, což je pevnost Palamidi, k jejímž branám stoupá přes tisíc kamenných schodů. Výšlap vzhůru tak dává celkem dost zabrat. Jelikož svítí sluníčko, bereme s sebou foťáky i kameru pro natočení nějakého materiálu. Bohužel nahoře v pevnosti zjišťuji, že je natáčení zakázáno, a tak pořizuji video jen z okolí pevnosti.

Cestou zpátky ještě v centru města navštěvujeme na přání Matyáše válečné muzeum a zbytek dne trávíme na kamenité místní pláži.

Nafplio nakonec opouštíme po dvou dnech a míříme k dalšímu městu, ovšem tentokrát k již zaniklým Mykénám.

Nafplio bylo ve své době hlavním městem celého Řecka. Nacházejí se v něm tři pevnosti, z nichž ta nejmenší na malém ostrůvku nedaleko přístavu. Město i jeho okolí je poměrně čisté a nabízí tak velmi hezké zastavení na cestách po Řecku. 

Atény: návštěva hlavního města.

30. prosinec ( 170. den )

Do hlavní metropole Řecka jsme se všichni moc těšili a téměř po 5 měsících na cestách se k ní konečně blížíme. Jak už se nám osvědčilo u jiných velkých měst, i tentokrát využijeme k její návštěvě služeb metra. Dodávku necháváme na okraji Athén v přístavu Pyreus a odtud pokračujeme již zmíněnou veřejnou dopravou. Ta nás po několika minutách zaveze do samého centra historického města. Archeologické památky jsou v Athénách rozděleny do několika oblastí. Do nich si lze zaplatit každý vstup zvlášť, nebo si můžete zakoupit zvýhodněnou kartu.

Bez pasu ani ránu

První naší památkou je tak zvaná Agora, ovšem hned u vstupu narazíme na veliký problém. K návštěvě památek je nutné, aby cizinci s malým dítětem předložili jeho cestovní pas. A i když jsme na to byli upozorněni, stejně jsme tento doklad zapomněli v autě.

Zkoušíme paní za okýnkem přemluvit, ale bohužel odcházíme s nepořízenou. Domlouváme se, že zkusíme ještě jednu památku a pokud ani tam neuspějeme, budeme se muset pro pas vrátit.

Návštěva srdce celých Atén

Ovšem u slavné akropole se nám již paní u pokladny přemluvit daří, stačí předložit naše občanské průkazy.
Můžeme tak na vlastní oči obdivovat opravdové architektonické klenoty nejkrásnější akropole světa. Nad dovedností dávných stavitelů člověk jen žasne. Je to opravdu úchvatné místo.
Z Akropole procházíme městským parkem kolem olympijského stadionu, jenž hostil první olympijské hry až k athénskému národnímu muzeu. Kromě krásných exponátů je zajímavá i jeho poloha. Vybudováno totiž bylo nad částí historického města, jehož vykopávky tak můžete obdivovat pod budovou muzea.

Na oběd do mekáče

Celý nádherný den v Aténách zakončujeme obědem v místním MC Donaldu a cestou k metru si ještě kupujeme něco sladkého na vrch.
Následně se z Athén přes Korintský průplav dostáváme na peloponéský poloostrov, kde bychom chtěli strávit většinu prosince a ledna.

Návštěvy veterináře i milá společnost

25. prosince ( 165. den )

Míříme pomalu na jih Řecka k jeho hlavnímu městu Aténám. Následující dny patří našemu novému přírůstku Maxovi, neboť je nutné zajistit mu základní potřeby a hlavně uzdravit jeho hrůzně vypadající uši.

Při první návštěvě veterináře je nám potvrzeno, že v nich má silnou infekci, která by se mu patrně stala osudnou. Veterinář nám tak dává antibiotika a k tomu dezinfekci a mastičku, které je potřeba třikrát denně aplikovat na citlivé slechy. Na cestu ještě dostáváme sprej na blechy a prášek na odčervení.

Při další návštěvě je pak naočkován a následně očipován. Peníze v ordinaci jen lítají, ale jsou to nezbytné kroky pro uzdravení a osvojení pejska.

Francouzská rodinka

Ještě než navštívíme Atény, stavíme kousek v dalším známém městě, kterým je Marathon. Právě tady byly položeny základy slavného běhu na 42,2 km. No a co bych to byl za běžce, kdybych se neproběhl na městském stadionu. Bohužel jeho žalostný stav už jen vzdáleně připomíná dávnou slávu tohoto místa.

Druhý den k nám na opuštěné parkoviště u pláže přijíždí karavan s francouzskou poznávací značkou. K našemu překvapení z něj vyskakuje rodinka s malým klukem zhruba v letech našeho Matyáše. Uvažujeme je oslovit, zda by si kluci nechtěli spolu hrát. Než se však dohodneme, přicházejí oni za námi se stejnou prosbou.

Následující dny se z kluků stávají nerozluční kamarádi a co víc, i my si s nimi nebývale rozumíme. Trávíme spolu čas u moře, návštěvou města, nebo hraním her.  

Thermopyly: místo zrození legendy i horkých pramenů

20. prosinec ( 160. den )

Včera skončilo období krásného počasí a předpověď pro tento týden hlásí hodně deště se zamračenou oblohou. Proto rychle spěcháme na další cíl naší cesty, neboť toto místo se bude pro nadcházející počasí velmi hodit.

Naším dalším bodem je totiž malé, ale zato světově proslulé městečko Thermopyly. Kromě místa zrození veliké legendy je zdejší oblast známá pro svůj horký termální pramen, ze kterého neustále stoupá kouř. Díky němu dostalo městečko svůj název Thermopyly, neboli horké brány.

Na rozlehlé pískové parkoviště přijíždíme lehce po poledni a již z dálky vidíme poměrně dost karavanů. Ty jen dokazují, jak je městečko populární. Pramen se táhne několik stovek metrů a tak zaparkovat v jeho těsné blízkosti není žádný problém. Nám se daří najít pěkné místo, z kterého to máme k pramenu jen dva metry. Rychle se převlékáme do plavek a jdeme okusit pověstný pramen. Jeho teplota je opravdu vysoká a dle laického odhadu bych jí tipoval kolem 35 stupňů. Vzhledem k venkovní teplotě je to však příjemná koupel.

Po stopách legendy

Následující uplakané dny tak trávíme většinou v horké lázni. Po třech dnech vytrvalého deště přichází den s polojasnou oblohou a tak ho využíváme k nahlédnutí do zdejší historie. Navštěvujeme pomníky, místa bitvy a nakonec nové muzeum. To je věnováno slavné bitvě Řeků s Peršany, ze které se zrodila ještě slavnější legenda v podobě krále Leonidase. Ten je nejen pro Řeky symbolem odvahy a statečnosti.

Osamocené štěňátko

Pátý den přichází pro naše cestování zásadní změna. Toulaví psi a štěňata po zdejším parkovišti nejsou ničím výjimečným. Avšak jedno velmi malé štěně je zde zcela opuštěné a jeho vytrvalý nářek je slyšet kolem. Markét s Matyášem se jdou na malého psíka podívat a zjišťují, že je tu opravdu sám a navíc má nemocné uši. Ty mu musely být před nedlouho dobou ustřiženy a on do nich patrně chytil silnou infekci. Dle našeho odhadu mu mohou být cca dva měsíce. Rozhodujeme si ho po dobu naší přítomnosti ponechat a zajistit mu alespoň neustálý příjem potravy. Pak bychom se zkusili místních zeptat, zda neví, kam ho vrátit, či předat do nějakého útulku.

Kromě pejska tu potkáváme také český pár z Prahy, který tu rovněž tráví deštivé dny. Když vidí malého psa, ukazují nám kočičku, kterou si na svých cestách po Řecku adoptovali a vysvětlují nám případně potřebná opatření pro vývoz zvířete ze země.

Jak už asi každý tuší, nakonec z Thermopyl odjíždíme početnější o jednoho člena rodiny.

Bájné pohoří Olymp

15. prosinec ( 155. den )

Z kraje mnichů jsme se přesunuli do kraje řeckých Bohů k bájnému pohoří Olymp. Ještě než se však vydáme do samotného srdce hor, cestou zastavujeme v malém městečku s názvem Dion. V jeho centru se totiž nalézá jedno z významných archeologických nalezišť země. Rozsáhlý park vykopávek je plný zbytků historických staveb a velké prostranství zeleně nabízí pojmout prohlídku jako pěkný výlet.

Po několikahodinové prohlídce už definitivně nabíráme směr pohoří Olymp. Od města Litochoro vede do národního parku jedna z mála cest, po které se dostanete až do výšky 1100 m.n.m. Zde se nalézá parkoviště s pěknou restaurací. Bohužel ta je v tuto dobu již zavřená, ale zase parkoviště má mnoho volných míst. Nejvyšší horou pohoří je hora Mytikas dosahující téměř 3 000 m.n.m, na níž vede značená turistická trasa. Cesta je náročná, a tak se na vrchol vydáváme bez Matyáše, s Markét každý zvlášť.

Nad mraky

První den vyrážím já za polojasné oblohy. Čím však stoupám vzhůru, tím se obloha zcela zatahuje a za pár chvil začíná dokonce slabě pršet. Pár kilometrů od vrcholu se přidává k dešti i hustá mlha a viditelnost je jen několik metrů. Začínám být zklamaný, protože jsem se na tenhle výlet velmi těšil, ale za takového počasí neuvidím na vrcholku vůbec nic. Když už se smiřuju s nejhorším, bájný Olymp se nade mnou slituje a ze zcela tmavé oblohy těsně pod vrcholem se začne prodírat sluníčko.

O kousek výš se stane něco ojedinělého. Ve výšce zhruba 2500 m.n.m totiž vystoupám nad mraky, ze kterých vykukuje jen ta nejvyšší část pohoří a nad nimi zcela modrá obloha zalitá sluníčkem. Je to neskutečný pohled, který se mockrát nevidí. Špičky hor se doslova koupou v hustém oceánu bílých mraků a člověk jen žasne nad tou nádherou. Nahoře sedím téměř hodinku a nemohu se pohledem nabažit. Tohle je jeden z těch důvodů, proč člověk cestuje a chodí do hor. Markét si zatím s Matyášem udělali krátký výlet k nedalekému velmi hezkému vodopádu.

Druhý den po návratu Markéty z výletu opouštíme tohle krásné místo. Zůstali bychom déle, ale v noci je v této nadmořské výšce již docela zima.

Meteora: v kraji létajících klášterů

10. prosinec ( 150. den )

Kdybych měl uvést největší památky celého Řecka, slavná Meteora by mezi ně rozhodně patřila. A co že to vlastně je? Pro ty, co nemají tušení, se jedná o dvě desítky klášterů postavených na zdejších slepencových skalních věžích s obrovskou historií. Dnes jich je v provozu jen několik a veřejnosti přístupných ještě méně. Postaveny byly mnichy na dříve těžko dostupných místech a všechen materiál byl těžkým terénem vynošen na zádech těchto služebníků božích.

Venku září sluníčko a my se kolem 9. hodiny budíme do krásného dne a hned ze dveří dodávky vidíme vysoko na protější skále první z mnoha klášterů. Pohled je to opravdu nevšední, neboť historická stavba zabírá téměř celou horní plochu skály a nechce se ani věřit, že tam nahoru vede nějaká cestička. Po snídani balíme malý batoh a vyrážíme na prohlídku.

Z městečka je to nahoru zhruba 3 kilometry těžkým terénem, ale jak později zjišťujeme, z druhé strany vede pěkná a široká asfaltka. I když je dávno po hlavní turistické sezóně, kolem poledne jsou všechna parkoviště i kraje vozovky plné autobusů a osobáků. Návštěvnost této lokality je opravdu extrémní, ale není se čemu divit, Meteora je opravdu unikátní místo.

První z klášterů, který se chystáme navštívit, je ten zcela určen ženskému pohlaví a neodradí nás ani velká fronta u vstupu. Vnitřek kláštera je velmi čistě udržovaný s krásnou architekturou. O výhledech není asi ani třeba mluvit. V malém krámku se suvenýry jich pár kupujeme a pak už spěcháme ven. O kus dál stojí pro změnu ten mužský klášter, a tak aby to bylo fér, jdeme se podívat i do něho. V klášteře se můžete podívat na dobové video, kde se dozvíte něco z historie stavby těchto jedinečných budov, ale také spatříte vystavené cennosti v podobě rouch, vzácných knih, obrazů atd. Navíc celé okolí je protkáno několika turistickými trasami, a tak celou prohlídku lze pojmout jako pěkný výlet.

Návštěva servisu

Po dvou dnech opouštíme tohle silně duchovní místo a míříme zase k moři do města Leptokaria. V něm totiž budeme muset vyřešit další nadcházející závadu na naší dodávce. Před pár dny se rozsvítila kontrolka brzd a zvuk při brždění dává najevo, že je čas vyměnit brzdové destičky. Pokusíme se najít nějaký místní servis a nějak se s nimi domluvit.

Druhý den vyrážíme na obhlídku městečka a k naší spokojenosti kromě Lidlu nacházíme i zdejší autoservis. Po nákupu potravin v uvedeném supermarketu míříme za majitelem opravny. K našemu dalšímu překvapení umí pán v montérkách naprosto skvěle anglicky a domluva s ním je tak velmi snadná. Ovšem jak jsem předpokládal i v Řecku mají automechanici práce nad hlavu. Nicméně nás čas netlačí a jsme schopni na opravu počkat klidně i několik dní. To ovšem pán neví a objednává nás ještě na tentýž den na 13. hodinu. Následující oprava je za půl hodinky hotová a my odjíždíme s novými destičkami zase o kus dál.

Konečně v Řecku

5. prosinec ( 145. den )

Ještě než jsme včera přejeli hranice Albánie, těsně před nimi nám došel v bombě plyn. Naštěstí hned na první větší čerpací stanici byla možnost ji znovu doplnit. Patálie z minulého cestování po Španělsku se tak neopakovala a s plynovými lahvemi tu nejsou sebemenší problémy.

Dnes se už však probouzíme v nové zemi Řecku, na které jsme se moc těšili. Nevím přesně z jakého důvodu, ale zvláště Matyáš o této zemi hodně mluvil. Řecko je proslulé zejména čistým mořem, krásnými plážemi a prostě takovou idylickou zemí pro týdenní odpočinkovou dovolenou. Ale co zbytek země? Například řecké pohoří, to málokdo zná a tak první kroky v nové zemi směřují do NP Vikos-Aoos.

Celkový plán cestování po Řecku je prostý, nejprve navštívit sever země a pak pokračovat na jih. Přeci jen je zima už na spadnutí a v horách bude chladno.

V národním parku

Jako výchozí bod pro výlety do parku volíme plácek u neudržovaného fotbalového hřiště v malém horském městečku s úžasnými výhledy na krásné pohoří. Netrvá dlouho a na opuštěné místo k nám přichází celkem početná skupinka místních pejsků. Vše jsou větší plemena, ale působí velmi plachým dojmem. Po chvilce si lehají několik metrů od naší dodávky a sledují, zda nedostanou něco k snědku. Našeho Samíka si téměř nevšímají, ba dokonce vypadají, že z něj mají respekt.

Poprvé v řeckých horách

Druhý den po snídani vyráží Markéta na túru do okolních hor a já s Matesem podnikáme jen kraťounký výlet po okolí. Pozdě odpoledne se pak Markét vrací a v nohách má neskutečných 31 kilometrů těžkým terénem. Cesta byla prý náročná, ale místní horská krajina nádherná.

Čtyřnohá kamarádka

Druhý den si role obracíme a jsem to pro změnu já, kdo brzy ráno vyráží vzhůru. Zhruba po 15 kilometrech narážím ve zcela opuštěné krajině na velkou fenku. Když kolem ní probíhám, radostně mi skáče na nohu a div mně neporazí. Po chvilce mazlení vybíhám dále, ale k mému překvapení mě fenka sleduje. To jí vydrží dalších 15 kilometrů až k našemu autu. Z jejího výkonu jsem zaskočen, neboť nevypadala jako příliš zdatný vytrvalec. Za svůj výkon dostává plnou misku Samových granulí a po další dva dny nám dělá velmi milou společnost. Je to neskutečně mazlivý pes a loučení s ní je celkem smutný okamžik.

Když dalšího rána odjíždíme, fenka se za námi smutně otáčí. Napadá mě, jaký zde asi mají pejsci život?

Myslím si, že zrovna tady parádní. Jsou naprosto svobodní uprostřed nádherné horské přírody s neomezeným pohybem. Většina z nás by jim mohla v tomto směru závidět. Navíc na vesnicích se místní obyvatelé o tyto pejsky celkem starají a vždy jim dají něco k snědku. To dokazují pěkná těla těchto čtyřnohých tuláků. S tímto pocitem opouštíme tento krásný národní park a míříme do domova řeckých Bohů.