Na Balkán: Černá Hora

Kotorský záliv v Černé Hoře: pozůstatky dob válečných

31. října ( 110. den )

Je další z krásných slunečných dní a nás vítá Kotorský záliv, který je největším zálivem jižní části Jaderského moře. Parkujeme na osamoceném místě hned vedle pláže s malým betonovým molem. Je už říjen, a tak je většina pláží liduprázdná. Vytahujeme hamaku, přiděláváme ji mezi dva stromy a dokonale si užíváme nerušený relax u moře. Voda je krásně průzračná, ale pro koupání je bohužel velmi chladná.

Návštěva historických měst

Další den po snídani a Matyášově učení pokračujeme dále podél zálivu a navštěvujeme zajímavá města, jako je například Perast či Kotor. Zvláště druhé jmenované město stojí opravdu za to. Jeho historická část je vůbec tou nejzachovalejší celé jižní Evropy a kamenné uličky jsou opravdu kouzelné. Bohužel, i když je dávno po hlavní sezóně, úzké uličky města jsou plné turistů ze všech koutů světa. Malinké městečko není na takový počet lidí stavěné a tak ho rychle procházíme a míříme ke vstupu na kotorskou pevnost. Ta se nachází vysoko nad městem a k jejím branám vede dlouhé kamenné schodiště s parádními výhledy na město i značnou část zálivu. Avšak i zde je poměrně velké množství lidí. Po návratu z pevnosti si jdeme ještě lehnout na městkou kamenitou pláž a užíváme si teplé paprsky sluníčka.

V tajných tunelech

Pozdě odpoledne vyrážíme dál za město, kde začíná první z několika zdejších poloostrovů. My jsme si vybrali ten s názvem Luštica, neboť ukrývá několik zajímavých válečných staveb. Následujícího rána tedy plníme batůžky svačinou, pitím a tentokrát přidáváme i čelovky. Prvními stavbami z dob válečných jsou nedaleká tzv. ponorková pera. Jedná se o sto metrů dlouhé tunely vyhloubené ve skále v úrovni moře. Sloužili jako tajné skrýše pro válečné ponorky a menší bitevní lodě. Na poloostrově se nacházejí celkem tři a všechny si můžete prohlédnout. Zapotřebí je však mít s sebou kvalitní světlo, díky kterému se dostanete i do postranních tunelů a místností. Ty sloužili jako zázemí obsluze lodí a ponorek.

Uvnitř válečných pevností

Od moře stoupáme vzhůru k dalším stavbám, těmi jsou pevnosti Luštica a Kabala. Tato architektonická dvojčata se nacházejí jen kilometr od sebe a ve své době byly stěžejními body opevnění. Navštívit se vyplatí rozhodně Kabalu, která není ještě tak poničená jako její sourozenec. Stejně jako do tunelů, i sem je veřejnosti vstup na vlastní nebezpečí dovolen a je jen na něm, co si zde prozkoumá. My tato dobrodružství doslova milujeme, a tak pevnost prolézáme křížem krážem. Je to nádherný vhled do válečných staveb a života vojáků.

První malá nehoda na cestách

Po pár dnech strávených průzkumem poloostrova se pozdě večer vydáváme do nedalekého národního parku, kam opět vede dlouhá klikatící se cesta. Vyrazit večer za tmy nakonec není tak dobrý nápad, jak se původně zdálo. Jedná se totiž o extrémně úzkou silnici a aut je v protisměru stále ještě dost. Cesta nahoru je tak nekonečná s neustálým zastavováním kvůli jiným vozidlům. Zhruba v polovině cesty se stává to, co se asi stát muselo. Když se míjíme s osobním autem, kterému se úplně nechce sjet na kamenitý okraj silnice, dochází k lehkému kontaktu. Následně oba zastavujeme a jdeme zkoumat následky nepatrného střetu. Z auta značky Audi vylézá trojice velmi mladých kluků a společně si ukazujeme škrábance na našich autech. Oni mají lehce odřený blatník, na naší dodávce je další z mnoha čar na bočních dveřích.

Jak se dozvídáme, kluci jsou z Turecka na dovolené po Černé Hoře a auto si zapůjčili v Albánii. Lépe to snad vymyslet nejde J. Jelikož je škoda malá, vytahuji formulář o nehodě v angličtině, abychom to sepsali. Když však mladíci telefonicky mluví s majitelem vozidla, sdělují nám, že musí být přítomna policie. Prý si to pán přeje. Budiž, alespoň bude vše sepsané, jak má. Po nějaké chvilce přichází další novinka, policie sem nepřijede. Je to sice divné, ale vracím se k původnímu záměru a to je sepsat formuláře. Jenže oni stále trvají na účasti policie a prý jim pán řekl, ať se vrátíme na policii zpátky do Kotoru a tam se vše sepíše. Co je to za blbost, ujet z místa přestupku a sepsat ho někde jinde?! Snažíme se kluky přesvědčit o totální nelogice, ale oni nás prosí, ať jim vyhovíme. Vzhledem k faktu, že jsou mladíci velmi slušní a dle chování totálně zmatení, nakonec s nimi vyrážíme zpátky do města. I když tušíme, co nám na oddělení místní policie řeknou. Po příjezdu do Kotoru se nám po nějaké chvilce daří najít budovu místní policie, a tak se Markét a jeden od nich vydávají dovnitř. Zpátky jsou zhruba za dvě minuty a už z dálky vidím, jak se Markét směje. Následovalo přesně to, co jsme klukům říkali. Policista jim samozřejmě sdělil, že tohle je absolutně neakceptovatelné a potvrdil, co jsme se celou dobu snažili klukům vysvětlit. Máme si sepsat zápis o nehodě J. Nakonec tedy sepisujeme na kapotě auta formuláře a v dobré náladě se rozcházíme a navzájem si přejeme další kilometry bez podobných nepříjemností.

Přes města Budva a Bar pomalu opouštíme Černou Horu a míříme k hranicím Albánie. 

Návštěva kláštera Ostrog: mezi davy věřících

25. října ( 104. den )

Z národního parku Durmitor sjíždíme do města Plužine po panoramatické silnici plné vysekaných tunelů do skalních útesů. Pod námi se otevírá další z mnoha černohorských kaňonů. Tentokrát se nám představuje mohutná řeka Piva s širokými meandry a kouzelně modrou vodou. Podél úzké silnice je mnoho vyhlídkových míst s neomezenými výhledy na krásné přírodní dílo.

Kostelní zvony jako budíček

Projíždíme turisticky oblíbeným městem Plužine, abychom našli nějaké místo na přespání. Cesta byla poměrně dlouhá a den rychle uplynul. Sjíždíme z hlavní silnice k odlehlému kostelíčku s velkým parkovištěm, které je občas využito cestovateli pro tyto účely. Prostor je prázdný, a tak máme možnost si vybrat nejlepší místo. Po večerní sprše za autem na trávě a večeři usínáme v naprostém tichu okolních lesů.

Ráno však venkovní klídeček rychle ukončuje zvuk kostelních zvonů. Díky těsné blízkosti máme možnost si toto hudební představení vychutnat v plné síle. Musím podotknout, že jako budíček to zrovna nejlepší melodie není. Okolní místa na parkoviště se rychle začínají plnit přijíždějícími auty, a proto balíme věci a rychle místo opouštíme.

Na poutním místě

V nedalekém městě Nikšić nakupujeme potraviny a pokračujeme k 15 kilometrů vzdálenému klášteru Ostrog. Toto nejoblíbenější poutní místo celé země je výjimečné svojí polohou, neboť se nachází vysoko nad městem a je zasazeno do skalní stěny.

Ostrog je nejnavštěvovanějším klášterem na celém balkánském poloostrově. Ročně jej navštíví až 100 000 turistů z celého světa.

Cesta ke klášteru vede po dlouhé klikatící se silnici s několika zúženými úseky. Zhruba dva kilometry pod klášterem je pár neplacených parkovišť a všude kolem spousty hezky oblečených turistů. Naše krátké kraťasy s tričkem trošku mezi všemi vyčnívají. Venku je však velké horko a navíc nás čeká pořádný kopec. Museli bychom být šílení, abychom se oblékli jako ostatní. Z parkoviště pokračuje cesta strmě nahoru po kamenném schodišti. Čím více stoupáme, tím se počty turistů zvětšují. Téměř všichni si sebou nesou velké tašky nebo plné batohy a navíc jdou bosky. Abychom trošku zmírnili rozdíl mezi nimi a námi, tak si s Matyášem rovněž sundáváme obuv a pokračujeme bez ní. Chůze po kamínkách není nejpříjemnější, ale je to celkem zpestření náročného výstupu.

Když konečně dorazíme zpocení k branám kláštera, nestačíme se divit. Celý prostor je obsazen stovkami ležících či sedících lidí na dekách s polštáři a přikrývkami. Prázdná je jen úzká cestička ke vstupu.

Nyní nám je jasné, že jsme se trefili do svátku, při kterém věřící ve velkých počtech míří na toto pro ně posvátné místo. Prodíráme se ke vstupu, kde dostáváme černý háv pro zakrytí nohou, či paží a jdeme se podívat dovnitř. Ovšem i zdejší prostor je doslova přeplněn věřícími, navíc s obrovskou frontou lidí čekající na vstup do kláštera. Z prohlídky vnitřních prostor tak bohužel nic není a rychle prcháme z tohoto přeplněného místa pryč.

Definitivně tak opouštíme hory v Černé hoře a míříme k pobřeží jaderského moře. Konkrétně do Kotorského zálivu, jenž je turisticky velmi oblíbená lokalita.

Národní park Durmitor: Kaňon, horská jezera i úchvatná příroda

17. října ( 96. den )

Cesta z národního parku Prokleté Hory do Durmitoru je téměř přes celou Černou Horu, ale i tak je to necelých 200 kilometrů. A právě tohle je další výhoda této úžasné země. Její nevelká rozloha nabízí cestovatelům mnoho krásných míst v relativně krátké vzdálenosti od sebe.

Most přes jeden z nejhlubších kaňonů světa

Už samotný příjezd do NP Durmitor je něčím jedinečným. Kousek za městem Mojkovac, jenž jsme si zvolili pro přespání a doplnění zásob, začíná park třetím nejhlubším kaňonem světa. Řeka Tara vyhloubila své koryto do úctihodné hloubky, v některých místech dosahují okolní skály výšky až 1 300 metrů.

Zhruba po hodině jízdy po panoramatické silnici podél kaňonu se zastavujeme u Djurdjevičova mostu. Tato turisticky oblíbená stavba spojuje vysoké břehy řeky ve výšce 172 metrů a nabízí nádherné výhledy na kaňon. Po procházce po téměř 100 let starém mostě pokračujeme dál do parku.

V samotném srdci Durmitoru

Po další půlhodince se ocitáme v jeho srdci. Nijak jinak totiž nelze nazvat horské městečko Žabljak a jeho okolí. Silnice z města Borje je totiž jako z pohádky, krásné horské planiny plné pasoucích se zvířat spolu s kamennými domečky je pohlazením po duši. Okolí Žabljaku je plné rozestavěných ubytovacích zařízených. Od malých chatiček po větší hotely. Místní si jsou velmi dobře vědomi obrovského turistického potenciálu místa.

No a jak už to bývá v horských střediscích, i zde je velmi málo volných míst na parkování přes noc. Avšak i tak se nám daří jedno najít na hotelovém parkovišti. Odtud to máme jen kousek k největší místní atrakci, Černému jezeru.

Crno jezero uprostřed lesů

Druhý den se budíme do deště, a proto prohlídku jezera odkládáme na odpolední hodiny, kdy se počasí trochu umoudří. Po dvou kilometrech chůze se před námi uprostřed lesů otevírá jezírko s krásně modrou vodou. Obcházíme ho kolem dokola po značené stezce a vracíme se zpět. Následující dny trávíme výlety po zdejších horách.

Po třech dnech strávených v centru NP Durmitor pokračujeme dále na město Plužine. Když už si myslíme, že to nejhezčí máme za sebou, připraví nám park další nevšední podívanou. Cesta na konci Durmitoru se klikatí horskými pláněmi s neskutečnými výhledy do dalekého okolí. Ihned se mi vybavuje Transfagarašská magistrála, tento úsek jako by jí z oka vypadl a možná i předčil. Byl by hřích touto krajinou jen projet, a tak zastavujeme na parkovišti u cesty a trávíme zde další dva úžasné dny.

Černá Hora: setkání po dvou měsících cesty

10. říjen ( 89. den )

Je deset hodin ráno a k naší zaparkované dodávce přijíždí nám dobře známé vozidlo. Moje mamka se svým přítelem Tondou právě dorazili, abychom se po delší době viděli a společně strávili několik nadcházejících dnů.

Den je plný sluníčka, a tak celé dopoledne trávíme koupáním v moři, ke kterému to máme opravdu jen pár kroků. Odpoledne si jdeme všichni společně prohlédnout velmi hezké město Ulcinj, jehož historická část slibuje velmi zajímavou podívanou. Procházíme úzké kamenité uličky s mnoha restauracemi a obdivujeme krásu historických staveb. Navečer se vracíme zpátky k pláži a dlouho si pak vyprávíme své zážitky. A že jich je dost…

Skadarské jezero

Po dvou dnech na stejném místě se přesouváme k nedalekému Skadarskému jezeru, u něj máme v plánu strávit několik dní. Kolem něj vede panoramatická trasa s úžasnými výhledy na rozlehlou vodní plochu. Jezero je proslulé svými ostrůvky, ale i těžko dostupnými břehy, což způsobuje minimum míst na přespání. Navíc voda jezera zrovna k vodním radovánkám nevybízí.

Národní park na jihu země

Z těchto důvodů nakonec po jedné noci tohle jezero opouštíme a pokračujeme přes kaňon řeky Morači do pohoří s názvem Prokletije. Tento NP v Černé Hoře se nachází u hranic s Albánií a většinou je znám jako Prokleté hory. V jedné z jeho ledovcových údolí se nám na přespání daří najít velké neplacené parkoviště obklopené krásným pohořím zdejších skal. V jeho těsné blízkosti je vodopád Grla, který s duněním padá do hluboké dutiny ve skále a o kilometr dále se zase nachází překrásný pramen řeky Skakavice, jenž vyvěrá do malého průzračného jezírka.

Svůj název zdejší pohoří dostalo díky svému těžko dostupnému terénu, který se stal osudný mnoha lidem. Navíc se ve zdejších horách v dávných dobách vyskytovaly loupeživé bandy.

Dalšího dne s Markét využíváme naší návštěvy a po dlouhé době vyrážíme na výlet do zdejších hor bez Matyáše. Ten si zatím celý den užívá své babičky.

Po týdnu loučení 

Po sedmi společně strávených dní s naší návštěvou je bohužel čas loučení. Oni míří přes Bosnu domů do Čech, my ještě zůstáváme, abychom si udělali poslední výlet v těchto krásných horách.

Po snídani se tak vydáváme o kousek dál do vesničky Škala, ve které začíná značená turistická trasa. Parkujeme pod stromem a Sama pro tentokrát necháváme v autě, neboť minulý výlet mu dal pořádně zabrat. Naším cílem je vrchol Očnjak a turisticky velmi oblíbená kamenná brána.

Kousek pod vrcholem nás však zastavuje velmi obtížný terén, který vede po strmém svahu přímo vzhůru k vrcholku. Samotná chůze i bez Matyáše by byla velmi náročná, a proto volíme náhradní cestu kolem vrcholu. Po několika kilometrech se před námi za horizontem otevře úžasná kamenná brána, skrze kterou je vidět do údolí. Chvilku se kocháme touto přírodní nádherou a pak se chystáme vyrazit dále po značené cestě. K našemu překvapení vede právě skrz bránu strmým svahem dolů. Pro potřeby k sestupu je ke skále připevněné ocelové lano. Matese tak přiděláváme na naše jistící lano a doslova slaňujeme několik metrů po skále dolů. Po náročném úseku již cesta pokračuje krásnou přírodou ve stínu vysokých skal.

Pokračujeme dál v cestě

Odpoledne se vracíme k autu a v místní restauraci si dáváme za 10 euro dvě pizzy. Přespat se tu bohužel nedá a tak ještě tentýž den opouštíme tohle nezapomenutelné místo a vyrážíme na delší cestu do dalšího národní park v Černé Hoře. NP Durmitor se rozkládá na severu země a slibuje opět spoustu přírodní krásy a mnoho jedinečných zážitků.