Na Balkán: Albánie

5. října ( 84. den )

Albánie: z velkého očekávání velké zklamání

Včera jsme přejeli státní hranice Albánie, která je pro nás takovým nejočekávanějším cílem na cestě po Balkánském poloostrově. Druh den ráno v nové zemi míříme do nedalekého města Pogradec na nákup potravin a nové simkarty. Ve špinavém městě, kde kromě tuláckých psů a koček pobíhají i slepice, se nám daří najít větší krám. Uvnitř Sparu je však jen hrstka lidí a když koukneme na ceny potravin, chápeme už asi proč. Cena je přinejmenším dvakrát tak dražší než u nás!! Co to je?? Nečetli jsme všude možně před odjezdem, že balkánské země jsou levné???? No bude to asi tím obchodem, příště muset najít menší krám. Kupujeme tedy jen pár základních potravin a ve vedlejším stánku simkartu. Pak už rychle nasedáme do auta a mizíme pryč z ošklivého města. I když se stále nacházíme u Ochridského jezera, tato část na albánské straně už taková nádhera není. Ve vodě je hodně řas a i voda už není tak krásně průzračná. No co, v posledních dnech jsme měli koupání dost, a tak vyrážíme dál do proslulých albánských hor.

Silnicí do albánských hor spíše na koni

Ve městě Librazhdu odbočujeme dle mapy na žlutě značenou silnici kolem parku NP Shebenik. Je to jediný tah široko daleko v této oblasti. Stav silnic se oproti Severní Makedonii o poznání zhoršil, a tak se budeme držet větších cest. Silnice kolem parku je zcela nová, ještě bez vyznačených čar, což nás zprvu velmi potěšilo, ale také jsem začal nabývat neblahého pocitu, zda je silnice celá hotová. Značení, které by dávalo nějakou informaci, tu samozřejmě není, a tak pokračujeme dále. Na nejbližší silnici to je zhruba 40 kilometrů stále podél parku. Cesta hezky ubíhá, ale v protisměru této nádherné silnice projede za celou dobu jen pár aut, což neznačí nic dobrého. Zhruba v polovině cesty přijde první náznak komplikací, zcela nový asfalt končí a navazuje kamenitá cesta plná výmolů. Naštěstí tenhle úsek je jen krátký a za chvilku už zase svištíme po zbrusu novém koberci.

Dvě a půl hodiny utrpení a pak další.

Patnáct kilometrů před odbočkou však přichází naprostý šok. Nový povrch definitivně končí a následuje něco, co kdysi vypadalo jako cesta.

Nemohu uvěřit, že po takové cestě se tu ve 21. století stále ještě jezdí. Silnice je totálně rozmlácená, plná hlubokých výmolů se spoustou kamenů, a připomíná spíše koryto vyschlé řeky.

Nezbývá nám však nic jiného, než jet doslova krokem. Pět kilometrů jedeme přes hodinu a auto neskutečně trpí. Cesta, která měla trvat půl hodiny, se protáhla na dvě a půl. Po nekonečných obavách, aby se auto nerozsypalo, konečně přijíždíme na hlavní silnici vedoucí do našeho cíle. O to zdrcující je zjištění, že po pár kilometrech dobré cesty se i tento hlavní tah mění v tankodrom. Na další horskou dráhu už nemáme síly, a tak zcela měníme naše plány. Otáčíme dodávku a míříme opačným směrem k Jaderskému moři.

Tohle jsem opravdu nečekal L

Samozřejmě jsme byli informováni o špatném stavu silnic v této zemi, ale tohle jsem opravdu nečekal. Myslel jsem, že nekvalitní budou většinou vedlejší silnice, ale aby byly v tak katastrofálním stavu hlavní tahy, to je pro mě šok. Připadám si jako v zemi, která teprve nedávno objevila asfalt, a nyní ho jen testují na některých silnicích. Obdivuji všechny místní obyvatele, že si koupí nové auto na takové silnice. Cesta k jezeru rovněž není nijak perfektní, ale už se dá po ní alespoň trochu jet.

Skhöder: pevnost, drahé potraviny i služby

Cestou k moři se na jeden den zastavujeme ve městě Shkodër u Skadarského jezera, abychom udělali pauzu. Před branami města je už z dálky vidět rozlehlá pevnost Rozafa, která vypadá velmi zajímavě. Zajíždíme tedy k její blízkosti a za 120 korun na osobu si ji jdeme prohlédnout. Po pěkné prohlídce jdeme ještě vyprat prádlo do prádelny v centru města, kterou se nám podařilo najít. Bohužel se nejedná o automatické prádelny, ale ty s obsluhou. Cena za vyprání jednoho koše je 20 eur!! Téměř dvakrát tak dražší než ve Španělsku či Portugalsku. No začínám mít z cen v této zemi lehce starosti, bohužel vyprat už potřebujeme, takže částku platíme. Ještě než opustíme Shkodër, zkoušíme nový pokus se zakoupením potravin v menším krámu. A však i tady je cena daleko vyšší než u nás. Jediné, co se nám daří koupit levněji než v ČR, je zelenina a ovoce na místní tržnici. Ovšem vše ostatní jsme nuceni stejnak zakoupit v obchodě. Kde teda místní obyvatelé sakra nakupují??? Není přece možné, aby platili takové ceny za základní potraviny!!!!! Měli jsme za to, že Albánie je podstatně levnější než jiné země Balkánu a ona je zatím daleko dražší než Rumunsko nebo Bulharsko!! No, jelikož nás Albánie zatím více zklamala, než potěšila, rychle tuto zemi opouštíme s velmi smíšenými pocity a pozdě večer přejíždíme hranice Černé Hory.

Rychle pryč z Albánie

V této zemi totiž máme velmi milé shledání s mojí mamkou a jejím přítelem. Konečně tak po dvou měsících uvidíme známé tváře. Sraz jsme si stanovili hned u moře na velkém parkovišti pod stromy nedaleko města Ulcinj. Na místo dorážíme pozdě večer a usínáme s vědomím zítřejší návštěvy.